Zvykli jsme si děti hodnotit podle jejich vnějších projevů. Oceňujeme poslušnost, nenáročnost, nenápadnost. Přitakávání.
Děti, které se usmívají, pomáhají a nic „speciálního“ nepotřebují, jsou přijímány a oceňovány. Mluvíme o nich jako o těch hodných. Dobře vychovaných.
Nic nechtít. Nic nepotřebovat. Nepřekážet.
I takový může být výsledek výchovy.
Usmívat se. Svoje trápení nedávat znát. Moc nezlobit — hlavně ať se teta nezlobí. Tvářit se, že je všechno v pořádku. Vyhovět. Být nenápadný.
A všechno, co bolí, schovat pod tričko a dlouhé kalhoty.
Do kapes kabátu si ukládat kamení. Takové, které tíží — ale hlavně ať ho nikdo nevidí.
Hlavně ať nikdo nevidí mě.
To kamení v kapsách si nesu sám. Unesu ho.
A když začnu cítit zlost a vztek, začnu kopat. Tam, kde to nečekáš. Kolem sebe. Do každého kamínku po cestě.
Kopnu i do toho, který je větší než já.
Vidíš ty kopance? Vidíš, jak se zlobím? Jak „zlobím“?
Ale nevidíš dno mých kapes.
Nechci ti ukázat tu tíhu, kterou si každý den nesu. Nechci, abys viděl ten batoh plný kamenů.
To, co vidíš ty, je jen svět plný mých kopanců.
Okolí hodnotí.
Kdybych ti ukázal dno své kapsy, možná bys i ty chtěl kopat do skály.
Nevidíme dna kapes našich dětí. Jen tušíme, že něco váží.
To, co ale vidíme, jsou jejich kopance — kolem sebe i do sebe.
A tak přicházejí nálepky: zlobivé, problémové, agresivní, nevychované.
Jenže často jsou to ty samé děti, které se jindy usmívají. Ty, které se snaží. Ty, které někdy jen neunesou tíhu své kapsy a na chvíli zavrávorají.
Když se usmívají a nic nechtějí, chválíme je.
Když začnou volat o pomoc, dáváme jim nálepky.
A ty nálepky neulpívají jen na nich. Dopadají i na ty, kteří o ně pečují.
Když se začne sypat kamení z kapes, mluvíme o „problému“.
Ale problém není, když se kamení začne sypat ven.
Problém je vychovávat děti, které ze strachu z nepřijetí nikdy nedovolí, aby něco z těch kapes vypadlo.
Když se sype kamení, my dospělí musíme zůstat pevní.
Naším úkolem není kopance zastavit silou.
Naším úkolem je pomoci dětem podívat se do vlastních kapes. Pojmenovat, co v nich nosí. A postupně hledat způsoby, jak kopance proměnit v něco bezpečnějšího.
Třeba v objetí.
V odborném světě tomu říkáme práce s emocemi.
My máme emoce dětí rádi.
Nejen ty hezké a snadno přijatelné. Ale i ty těžké. Nepohodlné. Hlasité.
Přijímáme celou jejich škálu.
Na základě potřeb našich dětí jsme v našem domově vytvořili relaxační místnost. Prostor, který není jen místem klidu, ale především místem bezpečí. Místem, kde je v pořádku mluvit o čemkoliv.
Kde je v pořádku být takový, jaký právě jsem.
Někdy ale nestačí jen mluvit a sdílet.
Hledáme proto způsoby, jak s emocemi pracovat i jinak — bezpečně, citlivě a s respektem k tomu, co dítě právě unese.
Prohlubujeme své znalosti. Hledáme cesty. Zkoušíme.
A nacházíme i malé pomocníky, kteří dětem pomáhají dát jejich emocím tvar.
Jedním z nejoblíbenějších je zátěžový plyšák — tichý společník, který unese víc, než se na první pohled zdá.
A my, dospělí, saháme po nástrojích, které nám pomáhají otevírat rozhovory. Třeba po kartách pro práci s emocemi, jako jsou Moře emocí nebo Karty s příběhem od značky b-creative.
Protože někdy je snazší začít obrázkem než větou.
Někdy je snazší mluvit o příběhu než o sobě.
A někdy stačí jen vědět, že na to nejsem sám.
Bc. Tereza Bělík,
ředitelka DD Semily